Orlí Osada – následně Nové Gredo, Léta páně 1958 – 1962
Léta jdou ba někdy letí jako splašený kůň a od doby kdy se děj který popisuji stal, uplynulo již bezmála více jak padesát let, tak pokud mohu prosit, tak starému a unavenému pisateli promiňte ty stařecké výlevy. Někdy vzpomínané jako včera, někdy vydolované z nejzazšího zákrutu mého mozku. I když někdy pochybuji, že ještě nějaký mám. Někdy mě dokonce napadne, zda se to vše vůbec stalo.
Orlí osada
Pokud si pamatuji tak o této naší osadě psal něco již Honza JaStR Stránský. Osada vznikla někdy v roce 1958 a trvala asi do těch let o kterých Vám chci vyprávět. Potom došlo ke změně campu a přesunu na Nové Grédo.
Na Orlí osadu nás jezdilo celkem dost. Tak třeba nezapomenutelná postava Lojza Doležal (Plátěné ucho zvaný) samozřejmě z Mandlovek. Jeho sqwav tam máchala podělané děti rovnou v Třeťáku a proto také rostly jako z vody a že jsme byli blízko lesa, tak taky jako dříví v lese. Oskar Rousek senior to měl zařízené skoro stejně. Malý Oskar vyrůstal vskutku trampsky. Jak mu to šlo k duhu, můžeme posoudit kdo ho zná dnes. Usárna mu přirostla na záda a toulavé boty u něho mají sice již řádně ochozenou ale stále pevnou podrážku. Ze začátku jsem tam často také potkával Oldu “ Rancho“ ( později nazýván Rančer ) Vítka a jeho souputníka a kamaráda (Hlínu).
Olda měl bydlení zařízené jako starej mazák. Stan s podsadou, petrolejovej vařič na kterém nám vyvářel grog a nezbytnej gramofon na kliku. Staré hity, R.A.Dvorský jako dnes a na desce se točil pes, swing jako bejk.. Desky s hlasem Jana Wericha a Jiřího Voskovce se tiše rozléhaly po okolí. Je zajímavé že síla signálu z roury nerušila nijak okolí a bylo příjemné poslouchat „Čochtana“ a další Werichoviny. Celé léto také na campu pobýval Punelo. Punelo tam také přivedl svoje rodiče, kteří již tenkrát byli pokročilejšího věku ale stále čilí. Tatík Punela po příjezdu začal stavět stan a pro babičku řádně podestlal chvojím a mechem. Žádné matrace, studenej odchov. Co tomu říkaly klouby, to jsme se nedozvěděli. Dneska vím, že nebýt Hlíny a Oldy tak se nezachovaly žádné obrazové dokumenty. Oni jediní tenkrát fotili a proto většina zachovalých snímků pochází z jejich kuchyně. Jistě ,že tenkrát bylo focení daleko složitější a my jsme prováděli pouhé pokusy s vývojkou a ustalovačem. Ale Olda a Hlína v tom byli už zběhlí. Kdo ví, kam se všechny ty snímky poděly. Jestli toto čte někdo kdo to ví, prosíme snažně, ozvěte se. Rádi se vrátíme zpět v čase a zaslzíme.
O dalších členech zakládajících osadu , psal již Honza ale dodám že jsem tam potkával ještě spoustu kamarádů a kamarádek na které již těžko vzpomínám. Snad až se má mysl zjasní, tak si vzpomenu i na jména. Minuty a hodiny strávené na tomto tak čarovném místě, jsem nikdá nepovažoval za ztracené a díky všem kamarádům a přátelům to byly okamžiky na které člověk nemůže a také nikdy nezapomene. Těch písniček, smíchu a zhrzených lásek a rozchodů s děvčaty a hned zase navazování nových lásek. Záře táborových ohňů probleskující tmou, mlaskání tlamiček kaprů v tišinách, kteří nám občas poskytli trochu krmě v nouzi .Toho nakrucování a předvádění se. Ale vždyť to patří k naší samčí povinnosti bejt chlapák i když svaly a hlavně mozkovna nebyly ještě dostatečně vyvinuty. Jo hoši, bylo to fajn. Závěr, byli jsme mladí. To je totiž dar od boha a je třeba ho využít dokud vám rozum nezačne poroučet. Tak obraťme list.
Tak mě napadá a po těch letech zajímavé zjištění, že se nekonaly žádné kontakty s ostatními osadami a jejich osazenstvo nám připadalo jako hodně vzdáleně. Podle fotografií je to asi tím že oni měli v té době více ocvokované cowbojské klobouky, opasky a více zbraní. My jsme měli zato lodě, na tu dobu nevídané, Canoe. Ten nástup nákupu lodí, začal asi Beda Wünch a Jirka Horák později Milan Stránský. No a Dubina začala být pro takové zrádce trempování příliš těsná.
Tak skončila éra cowbojů a započala jíná éra o které píši níže. No jo, ale tak rychle to přece jenom nešlo.
Tento rok, byl zlomový pro naše přírodní vzdělávání v různých dovednostech cowbojů či jiných přírodních obyvatel královédvorské kotliny. Přesun z Orlí Osady na Dubině v blízkosti amerického,
tedy skoro amerického velkoměsta západní části podzvičinska, Bílé Třemešné, proběhl z důvodu velké blízkosti policejní stanice sboru SNB. Tehdá totiž byla taková doba, že našinec (rozuměj tramp) nebyl zrovna na výsluní tehdejšího režimu. Vždy musel být na pozoru před různými akcemi stranických funkcionářů.Na Nové Gredo, (naproti starému mlýnu Sýkorníku) přešlo téměř celé osazenstvo Orlí osady. I když si již dnes, nejsem plně jistý. Ale co vím jistě, že tam jezdil Milan Stránský, já, Milena Šormová, má budoucí žena. Dále tam zajížděl často Beda Wünch, Míla Etrichová, Jarda Švál zvaný Vimha, Franta Nedvídek pozdější parťák Bedy Vünche ve vodácké reprezentaci. S Milanem tam také občas zajela Lída Machková, později jeho žena. Občas také Ivo Stránský, dojíždějící do Dvora Králové za matkou, později za svojí budoucí partnerkou Mílou.Toto období také přineslo změny této party z vyloženě trampského zaměření, spíše k vodáckému sportu. Vzpomínky se pomalu vytrácí z paměti ,tak je zapotřebí tyto trochu oživit sklenkou rumu.
No, a už je to lepší. Zrovna mě napadlo jak jsme se mohli koupat v tom humusu přitékajícího z papíren v Hostinném. Pamatuji se na koláče, doslova sraček které mě při plavání míjely. Při náhodném kontaktu s touto hmotou, se vyvalil takový zápach , že jsem málem přišel o čichový orgán. Ještě štěstí, že jsme byli trvale pod rumovým oparem. Při jednom z pobytů tamo, jsem také absolvoval jedno zranění, způsobené střelnou zbraní, kterou jsem uchovával dlouhá léta za trámem na půdě. Colt, ráže 45 kterým jsem si způsobil výše uvedené zranění, neopatrnou manipulací a určitou dávkou ohnivé vody v žilách. Výstřel byl veden tím nejnevhodnějším směrem. Kule totiž minula jenom o pár centimetrů můj rozmnožovací orgán což jsem do budoucna využil na rozmnožení našeho rodu. Dnes, když si na to vzpomenu, scvrkne se mi kuliště jako malý váček na zlato. Kamarádi mě tenkrát dopravili přes přehradu do hospody na protějším břehu, kam pro mne přijela sanita ze Dvora. Krve jako u řezníka, ránu stáhli nějakým obvazem. Po příjezdu do nemocnice nebylo započato s léčbou, ale bylo čekáno na policii která začala vyšetřovat způsobené střelné zranění. Policie po prošetření případu dala souhlas MUDr Kvochovi, přikročit k lékařskému zákroku. Což jsem kvitoval s povděkem, pro stále se ven deroucí krev. Díky nástupu na vojenskou prezentační službu v roce 1962, jsem vyvázl z této šlamastiky bez většího šrámu na duši a záznamu v trestním rejstříku.
Moje zájmy byly natolik různorodé a rád jsem zkoušel všechny možné druhy zábavy včetně možnosti udržet se v sedle na koňském hřbetu. Koně jsme si tehdá půjčovali v jezdeckém oddíle sídlícím v Hostinném. Je s podivem, že ta možnost tenkrát byla, dnes již to asi nebude za ten obolos, co jsem za to tenkrát zaplatil, možné. Koně nám půjčili na týden který jsme si docela pěkně užili. Vyjížďky po okolí nám připadaly jako na americkém západě. Pistole, kterou jsem se zranil mě stále provázela při mých toulkách. A laso, sombréro a steak hovězího pod sedlem , fazole v plátěném pytlíku u sedla a pánev byli moji přátelé. Koně byli ustájeni ještě ve sklepních prostorách mlýna Sýkorníku. Abych řekl pravdu, byla to má nejlepší léta. Bez starostí o žvanec a prachy, je život přece jenom lehčí a bezstarostnější, i když prachy taky nejsou k zahození. Pamatuji také, že jsem jednou vyrazil koňmo do věnného města královen, cílem mého koně, (musím tady uvést , že cíl mého koně se někdy lišil od mého cíle, ale ve většině případů jsme se shodli). Mandlovky byly jediné místo ve Dvoře kde se dal připoutat kůň k nějakému bidlu. Bylo jich tam na dvorcích za domy dost. Sem tedy směřovaly kroky mého oře. Teď mě napadá, že si dokonce vzpomínám na jméno toho koně, což je u mne veliká vzácnost. Kůň se jmenoval a teď se podržte :„GIDRANT“. Nevím kdo mu dal to jméno, ale podle mě to bylo proto, že chlastal jako hydrant. Ještě si pamatuji, že to byl zřejmě kůň odchovanej u hospod, protože vyžadoval pivo od čepu. To jsem mu ale nemohl splnit, neb finance dostačovaly sotva pro mě. Proto jsem ho přivazoval raději k bidlu co nejdále od výčepu.
Po vojně již nastal čas se věnovat odpovědnější činnosti a to rodině. Ani toto nám ale nebránilo věnovat se s rodinou a kamarády pobytu v přírodě u vody, na vodě a na horách v zimě. Prakticky nás láska k přírodním krásám a pobytu v lůně přírody, drží dodnes. Mě ještě navíc těší a užívám si hudby kterou mám tak rád a to je Jazz, Country a prakticky veškerá dobrá hudba.
V závěru bych chtěl poděkovat kamarádům ze skupiny Wostruha za to, že se mnou mají bohorovnou trpělivost. Pokud mohu zde připomenout, Wostruha tento čas slaví kulaté výročí 45 let (2014) založení . Díky všem spřáteleným duším.
Ahoj Petr (Bochňa) Hofman
Vzpomínky Petra Hofmana, pozorně vyslechl a zapsal JaStR
Redigoval: Zdenek Horáček