Osada Modrý orel
K trampování nás vlastně už koncem 50-tých let dovedl Alfi, otec Lapa a Čochtana. Ten nás začal učit první trampské písničky k táboráku a ukázal první akordy na kytaru. On sám hrál velice dobře na mandolínu. V polovině devadesátých let vstoupil do osady a byl členem až do své smrti. Vlastní osadu jsme zakládali až v roce 1962 ve složení: Ben – šerif ze Strašnic, Lap, Din a Čochtan z Jamrtálu – jinak Nuselské údolí -, Zuzka z Podolí, Kiki ze Žižkova a později Pete ze Starého města.
Od samého začátku s námi jezdil Tom z Far Westu a Buttl, který také vstoupil do osady. V srpnu stejného roku jsme objevili v lomech na tak zvané Kanadě hezké místo, které jsme si zabrali jako osadní. Do  neveliké skály, která je na jižní straně kempu, jsme vytesali naší domovenku. Ta přežila celé časy a byla celkem dobře k poznání. Začátkem tohoto tisíciletí jsme naší domovenku obnovili a jednou ročně sem jezdíme na osadní vandr.
[Trampská osada Gredo - 1960 - 1988]1060V září 1962 jsme uskutečnili náš první Potlach v Borovsku na zatopeném lomu, který jsme pro jeho zelenou barvu pokřtili Pepermintka. To jsme již měli trochu větší okruh kamarádů jako Tuláci severu, Miriany, Black diamant, Myšáci, Otroci vzpomínek, Hadi, Stříbrný kříž, Kocouři, Darfor, Vysoká zvěř a jiné. Začalo opravdické jezdění ať
v zimě nebo za deště a tím se rozšiřoval okruh našich kamarádů, protože za špatného počasí moc t.zv. trampů nejezdilo. Přes zimu to byli Dakoti, Černá kavalerie, Fata morgana, Trapers, Popojedem, Gold west, Štoky, osada 13, Mohawk, Western star, Westward, Hombres, Sergeant, Dixon, Večerka, Netopýři, Psanci, Osamělí vlci, Tuláci lesů, Velký bison, Yukon, Delaware, Toredo, Orlí hnízdo, White stars a mnoho jiných, o jejichž osudech dále nic nevíme.
Poznali jsme ještě více pražských osad, ale i osadu Grédo z Dvora Králové, Tornádo z Plzně, Blanice z Českých Budějovic, Dobrodruh z Kolína, Černá růže z Loun, Černý condor z Jinců, Jižní kříž z Příbrami, Lesní řeka z Hradce Králové.
Konalo se mnoho sportovních soutěží. Mimo jiné: plavání, pořádané osadami Gold west a Údolí, lyžařské závody organizovala osada White stars (nezaměňovat s hudebníky stejného jména), brdskou kopanou zase osada Údolí, ragby pořádala osada Cinglák, hokej osada 13, nohejbal se hrál na osadě Andělka, volejbal na Zlatém údolí, dále Wantulské střelby, Bílý náčelník (osada 13), nohejbalový turnaj „dělala“ osada Netopýr, později se jezdilo i na kolovou do Přišimas.
Jako všichni jsme objevili Slovensko na našich velkých vandrech 1963 a 1966. Podnikli jsme první výlety do světa – tedy zemí tábora míru – Maďarska, Rumunska a Bulharska. Velkou touhou ovšem bylo podívat se dál – na západ a velkým snem ještě dále, až za „velkou louži“.
Pak přišlo osudné léto 1968 a Modrý orel se touhou po větších dálkách znovu rozletěl do světa. Ta touha, podívat se dál, tu byla pořád, ale rozhodnutí i za hranicemi zůstat přišlo až roku 1969. Zažili jsme na vlastní kůži brutalitu VB na Karlově náměstí, kam přijel náklaďák, odhrnula se plachta a posádka už při seskakování měla pendreky v rukou. To varování, či hlášení z tlampače policejního auta, že bude použito násilí, přišlo až ke konci, když už jsme byli někde mezi stromy a křovím parku.  Ohled se nebral na nikoho, i když v tu dobu byly Milada i Růža těhotné. Asi to měli od kusu, hlavně do někoho praštit.
Nejdříve jsme se loučili s Petem, když odjížděl do Vídně a potom dále do Toronta. Po něm jsme se v hotelu Union loučili s Buttlem, který letěl do Kanadského Vancouveru, citátem ze Švejka: „tak po válce u Kalicha“. Další odlétal Din do Paříže, potom dále do Německa do Frankfurtu. Po něm Čochtan do Ameriky, do Denveru. My s Lapem, Růžou a Miladou jsme odcházeli poslední – 20. září 1969 do Frankfurtu – čtrnáct dní před zavřením hranic.
Pete toho po okolí Toronta moc nenatrampoval. Zemřel brzy po autonehodě.
Buttl, ve Vancouveru, známý pod jeho jménem David, měl už na začátku 70tých let spojení se Šolimem, Ríšou, Detkou a Bublinou, a asi v roce 1979 založili Stovku – Spojené osady Vancouver. V 80-tých letech přišel Lampa, Tulačka, Fony a rozšířil se i okruh potlachů na pevnině i na ostrově – u Kamarádů ostrova. V té době a tam také vymysleli 1. Světový potlach na Yukonu. Od té doby se udržuje každých pět let. Výjimka byla jen na Australském potlachu 2001- za tři roky.
Čochtan to měl s trempovánim v Denveru bez obtíží. Jezdil na trempy s kamarády, kteří také žili v Denveru. Byli z osad Howk z Teplic, Modrá kotva ze Sokolova, Gold west z Prahy, Fire rock z Prahy a osada Hobo – také z Prahy.
Trempování u nás v Německu začalo pomalu. Narodily se děti a tak jsme jezdili  sami. V té době jsme ještě neměli na nikoho v Evropě spojení. Teprve v roce 1982 jsme uspořádali náš první potlach na cizí půdě, na Kopřivě v pohoří Hunsrück. Bylo to na 20-té výročí osady. Od té doby děláme Trampský sraz, či výroční potlach, kde se každoročně jako hlavní soutěž hraje v gorodky. Prostřednictvím Čochtana v Denveru a Heluš ze Švýcarska jsme se dozvěděli adresy kamarádů, kteří zůstali v Evropě a od roku 1983 se začalo jezdit po Německu ke Stuttgartu a pak k Mnichovu za osadou Trapper, za Pedrem z osady Lesáci na Patoc do Itálie, za osadou Mawies, která pořádá v Německu na Kopřivě nyní své potlachy, ve Švýcarsku pořádá kamarád Bidlo memorial – Malý oheň- na jezeru Lauenen. Potlachy dělají i kamarádi z Zürichu v Gerstenthal, z Bernu – Kandersteg, z Bázlu – Versam. Dále se jezdí na řeku Dubs, v únoru bývá zimní oheň u vesnice Sörenberg. Přišly celosvětové potlachy ve Švýcarsku, Americe, Kanadě a Austrálii a mimo to i občas čundr do místních lesů.
Náš osadní duch – Peterka – to neměl lehké, udržet v těch létech celou osadu pohromadě. Teprve otevřením hranic se mu práce ulehčila a tak jsme již 30. výročí osady slavili dohromady.
Naše potlachy v zahraničí jsme dělali v Německu na Kopřivě až do roku 1989. Pak jsme přešli na řeku Lahn, která je podobná Berounce – na Liščí zátoku. Tam jsme zůstali do roku 1994, než jsme je opět přemístili zpět do českých zemí, přesněji řečeno na Račí potok do Annína na Šumavu. Tady na Šumavě budeme příští rok, což bude v roce 2012, oslavovat při hře v gorodky 50 let trvání naší osady.
Protože to z Německa není daleko do země odkud pocházíme, jezdíme na různé akce, pořádané kamarády v Čechách, například Utah, Senior club, Údolí oddechu, Údolí děsu, osada Sovy, Štoky, Večerka, Údolí, Zlatý kříž.
Udržujeme spojení mimo jiné se Zlatým orlem, Paběrky a Firwood, kam zaskočíme příležitostně na slezinu.
Myslím, že právě to je to pravé na trampingu – kamkoliv přijedeš, zalomíš palec a jsi mezi svými…
                                                                                                          Ben

4 thoughts on “Osada Modrý orel – 1962”

  1. Ahoj Kamaradi, na co clovek nenarazi v Australii, kdyz zrovna ma trochu casu ,tak at jste zdravi a mate chut do zpevu, Kolman

  2. Ahoj to bych netusil co jsem nasel…takovou osadu na skvelem miste a jeste s dlouhou historii..rad bych ale se dozvedel nejaky kontalt na nekoho z osady…dekuji smolicek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..