Pod širákem se synkem I
A tak od toho čundru na Sázavě, odteklo již něco vody a my se stali se synkem parťáky na cestách.
Mamina Olga neměla pochopení pro takové drsné přežívání v té hnusné a špinavé přírodě, kde všechno pálí, štípe, kouše a zadírá se do kůže. No, měla trochu pravdu. My se vraceli ze stezky vždy pěkně upatlaní. Ať už od ohnišť či ze sázavského pacifiku. Kamarádi si jistě vzpomenou na železnou obludu , co nás vezla nahoru k Lukám pod Medníkem. Zcela běžně se stávalo, že po zastávce na stanici ve stoupání se mašina tak zadejchala, že nebyla schopna rozjezdu. Výpravčí zavelel a omladina, trempíci a zálesáci vylezli na peron a na povel tlačili, každý co měl síly. Vlak se pohnul a platící cestující urychleně naskakovali do rozjíždějícího se vlaku. Někdy, za ztíženejch povětrnostních podmínek, déšť, náledí, atp. se vlak ani nesnažil na některých zastávkách zastavovat a poté bylo vidět jak z vlaku ve stanicích vylétají vexle, teletiny, usárny a poté jejich majitelé. To vše ale patřilo ke koloritu cestování touto posázavskou železnicí. Jezdilo se až na Žampach. Poté se železnice již odkláněla od trasy řeky a kouzlo mizelo. Míst na kempování zde bylo mnoho, a domorodci se s námi snášeli, někdy čundráci pomohli chatařům a někdy se to obrátilo. Za celou dobu jsem nezaznamenal nějaké nevraživosti či nepřátelství. Příroda prostě zhltla to vandrovnictvo které se rozlilo do kraje a již po něm nezůstal ani myší pšouk. Co se dělo v neděli večer, raději zkrátím. Vlak nadupanej k prasknutí, plošiny přeplněné a průvodčí k nenalezení. To byl vrcholnej čas, jet na černo. Průvodčí to pro tento den vzdali. Díky jim, mohli cestovat čundráci i bez peněz.
S Martinem jsme jednou kempovali u jednoho rybníku, který vypadal velice vstřícně. Břehy zarostlé mladou travičkou, les vzdálen něco přes 50 metrů tak, že při zapálení ohně přítele, bylo zákonům učiněno zadost. Říkám Martinovi :“tak co kamaráde berem to ?“ „Tati jsou tam taky hadi?“ To si asi vzpomněl na Krhanice. Říkám, „to asi ne, ale mohly by tady bejt nějaký ryby.“
Za námi se najednou ozval hlas. Hlas silný jako bejk. „Ať vás to ani nenapadne“. Ano pane porybný, nemáme ani pruty ani pytlačky a chlapec je malej tak ho nebudu učit žádné lumpárny.
Porybnej na mě kouká a říká:“ Seš ňákej přecitlivělej, každej kluk by měl umět upytlačit rybu.“
Hrklo ve mně. V duchu si říkám, co to na mě zkouší, to mě chce nachytat. Najednou tahá z ruksaku pytlačku a říká Martinovi:“ Když něco chytneš a zase to pustíš tak ti ryba splní 3 přání. Jedinej rozdíl je v tom, že to táta zaplatí.“ Ptal se jak dlouho míníme zůstat. Tak jenom přes víkend, odpovím. Tak dobrá, máte tedy svolení. Mám službu a tak tady budete v klidu. Tato vstřícnost byla
zřejmě způsobená andělským vzhledem mého kluka, Martinovi bylo tenkrát asi 7 jar. Věřím tomu, pokud bych tam byl sám, tak mám otisk porybného holinky na zadnici. Porybnej se nadále věnoval Martinovi a zaučoval ho v rybářském umu. Po očku jsem pokukoval jestli porybnej není náhodou pedofil, ale ukázalo se že je to bezvadnej a bazdětnej pán, za kterým později přišla paní a z Martina si udělali hračku. To kdyby věděla manželka Olga, tak ji raní mrtvice. Po jejich odchodu se rozhostilo ticho. Slunce ještě hřálo a tak jsme se ponořili do lůna chladivé lázně, kdy při dotyku rozpáleného těla s chladivou tekutinou vyskakuje po těle husí kůže jako prsní bradavky a následuje ten pocit jako když na vás sáhne smrt. Ale jelikož víte že to smrt nebyla, tak je to celkem snesitelnej pocit. Otužuje se tím tělo, jsem vždy říkal synkovi. Moc tomu nevěřil ale že měl vodu rád tak to vydržel. Po koupeli jsme pocítili v žaludku nějaké volno. Udělali jsme si nějakou Vitanu z Byšic poněvač stejně nic jiného nebylo, ale stačilo. Nanosili jsme dřevo a začali kouzlit s plamínky. Ano, musím se pochválit, ani tentokrát se je nepodařilo přenést na okolní les. Zřejmě to způsobuje ten zákon o zákazu rozdělávání ohně blíže jak 50 metrů od lesního porostu.
Teď bych rád odbočil a svěřil se vám s jedním zážitkem se starším pánem který o sobě tvrdil že byl taky tramp.
Procházím se lesním chrámem v blízkosti Vítězné u Dvora Králové. Letní den . Dlouho nepršelo, sucho jako troud. Přicházím po lesní cestě ke kostelíčku Pany Marie a na té cestě pantáta, rozdělanej oheň, a předvádí se vnoučkovi…. Přímo v lese na cestě suché jehličí, jiskry až nad vrcholky stromů. . Tak jsem se do něho pustil dosti nevybíravě a pěkně jsem ho sprdl. On se drsně ohradil že byl také tramp a ví co má dělat. Tak se otočím k malému chlapci a říkám:“ Tak hochu, tohohle dědu ti teda nezávidím. Pusť se v brzku do jeho převýchovy.“ Je teda pravdou, že děda bez reptání začal oheň dusit. Poděkoval jsem a pochodoval dál. Jestli to v obou zanechalo nějaký dojem, už nezjistím.
A tak jsme s Martinem udržovali sporooheň tzv. Vágnerův nekouřící , jak nazýváme ohně na památku zesnulého Zdenka Vágnera, našeho kamaráda. V pozdním večeru pak okolo pochodovala parta trempů, kteří nás pozvali do nedalekého kempu, v lesním kouzelném zákoutí s ohništěm jak jinak než uprostřed lesního hvozdu, a chráněném jenom několika kameny po obvodě.
K tomuto místu se vztahuje jedna vzpomínka na kluka, který s touto partou jezdil. Nebylo mu více jak 14 jar. Ten si mě postěžoval, že se skoro nikdy nenají a že mu to kamarádi vždycky sežerou. Tak se ho ptám jak je to možné? On odpoví že většinou doma zapomene lžíci a musí čekat až mu ji některý z kamarádů půjčí, což se stává velice zřídka. No, to je vskutku zapeklitá věc, něco bychom s tím měli udělat. Poseděli jsme s nimi, zahráli na kytary co kdo znal a s tím jsme se rozloučili. V noci pršelo, ale stanové plátno drželo a to bylo podstatné. V noci místo abych spal, tak jsem přemýšlel co provést kamarádům toho hubeného věčně hladového kluka. Druhý den jsem se s tím hochem sešel na tajné poradě. Jelikož jezdili na toto místo stále, tak jsme naplánovali odvetu na příští týden.. Odhadem jsem změřil průměr kotlíku ve kterém vařili a v práci jsem vyžebral u mého známého kuchaře velkou sběračku o něco menším průměru než měl kotlík. Za týden zase supěla po trati naše známá, které jsme zase občas pomohli se rozjet. Parta byla na místě ještě před námi a tak jsem si vzal aktéra odvety stranou a vysvětlil jsem mu zásady pomsty. Až se kamarádi pustí do jídla z jednoho kotlíku a optají se tě jestli máš lžíci, ty odpovíš že nějak nemáš hlad a že asi nebudeš. Až dojde k jakémus takémus uklidnění situace, ty vytáhneš sběračku, projedeš kotlíkem a co zbude v kotlíku se ani nedívej. Podle mne tam nezůstane mnoho k dalšímu konzumu. Tak jsme zůstali při tom.
S Martinem jsme se pak věnovali koupání, sběru lesních plodů a různým blbostem Když se blížila doba oběda, již jsem dávno zapomněl, co jsem spískal. S Martinem jsme se pustili do vaření. Polévka gulášová s jedním rozkrájeným bramborem a lečo s klobásou, brambor. Jako poslední chod čaj a sušenky. Martínek si pomlaskával ,když tu najednou se strhla vřava a povyk z tábora „Luňáků“ tak si totiž říkali. Tak 50 metrů od nás se z lesa vyřítil ten nejmladší Luňák a za ním ostatní. Ten náš aktér byl dost rychlej ale jelikož držel v ruce nějakou sběračku a vyvažoval hladinu tekutiny uvnitř, tak byl přece jenom hendikepovanej a zpomaloval. Nezbylo než ho nechat doběhnout k nám, vzít ho pod naši ochranu a klukům vše vysvětlit. Jako protihodnotu jsem jim nabídl část našich potravinových zásob, což kvitovali s povděkem. Nakonec jsme se pěkně zasmáli a oba nás pochválili za bezvadnej fór, který budou do budoucna šířit po krajině u táborových ohňů.
Tak zase skončil jeden z mnoha vandrů se synkem.
Ze vzpomínek vydoloval Janík Stránský (JaStR)
Ve Dvoře Králové, věnném to městě královen českých
L.P. 2015