Vzpomíná – Janík Stránský

 Jednoho krásného dne, dorazila do hasičské zbrojnice vedle kostela sv.Jana Křtitele, parta nadrženejch mandlováckejch gangsterů. Tehdy Mandlovky byly vyhlášeny, něco jako Stínadla spisovatele Jaroslava Foglara. Petr Hofman, jak to vypadalo, byl jejich kmotr. Úsměv od ucha k uchu, jak je to u něho obvyklé dodnes. Další z té smečky, byl Jirka Horák navlastní brácha Oskara Rouska. Mirek(Mrca) Dušátko, Jirka (Péša) Pešek a kdo tam nemohl chybět Béda Wünch, později vodák, nadupanej slalomář s titulem.
 
Další na koho nemohu nevzpomenout byl Vlastík Nohejl zvaný (Spíťa) Co je na tom důležité, že tato parta včetně mě založila později, TO Orlí osadu na stříbrném jezeře Dubina (Třeťák). Ještě nyní by se tam dal dohledat vytesaný nápis na velkém kameni, který byl centrem dění na této osadě. (Trochu hlouběji v zátoce se tenkrát usadili Desperádi s Harikem z Yukonu).
Totem, který jsme s Petrem vyrobili. Nebyl nic moc, ale posloužil a dosloužil asi u Oskara Rouska na Zlomeném šroubku u jezera Rábiš. Prosím milého čtenáře, aby mi prominul, nazývat tyto rybníky jezery, ale ono to zní lépe a více zápaďácky.
 
To jsme s Petrem již nějaký čas dřeli kytary a valili jsme holkám šrouby do hlavy jak by dnes zapoměli mlaďasové. Při této příležitosti nesmím zapomenout na holky, co se nám tenkrát svěřily do ochrany. Milena Šormová tenkrát již přitelkyně Petra. Míla Etrichová poté Stránská a ještě později Bartošová. Ale objevovaly a střídaly se tam i jiné posluchačky při našich veřejných táborových vystoupeních. No, zpěv se později změnil na řev ale nikdo si nestěžoval.
Vzpomínám na jednu veselou příhodu, z jednoho táborového zasedání. Petr si na to jistě vzpomene. Nám,jako dvěma největším šoumenům, se podařil husarskej kousek. Nabalili jsme na Třeťáku dvě překrásné holky. Řekl bych, sen našich mladistvých tužeb. Mary a Jerry. Dodnes pamatuji přezdívky a to je co říct, jména už nikoli. Tak že to musela být opravdu třída. Vyklubaly se z nich bezva holky do nepohody. Byly tehdá, tady ve městě v Tibě na praxi. Studovaly průmyslovku v Brně. Opalovaly svá šlechtěná těla na slunci a my jim nabídli svezení na lodičce,tenkrát jsme tomu říkali kanohéha, neodmítly a tak jsme se producírovali po třeťáku a tak trochu jsme se předváděli. No abych to neprodlužoval tak jsme je pozvali o veekendu k večeru na táborák. Dostavily se v plné parádě. Tenkrát jsme jim zajistili nocleh v jednom ze stanů který vypadal nejlépe. To jsme ale netušili ,že za pár hodin se toto plátěné sídlo změní v senkrovnu. Majitel plátěného obydlí trochu přebral ohnivé vody a najednou nebylo kde bydlet. Volba padla spát pod širákem.
Aby se děvčata nebála tak jsme se nabídli že je budeme celou noc hřát vlastními těly a při té příležitosti je budeme chránit i vlastními údy, (rozuměj, ruce nohy a nic jiného). Dodnes toho litujeme, že jsme nebyli schopni jiné lásky než opatrovatelské. A jak to skončilo? Když odjížděli po 14 dnech zpět do Brna, tak jsme s Petrem stáli na nádraží a brečeli jsme jako dva malí kluci. Mohu ale potvrdit, že holkám se to nevyhnulo také. A proč to všechno říkám a veřejně prezentuji. Byl to pro nás silný kamarádský zážitek bez jakýchkoli vedlejších myšlenek. Prostě, děvčata měla v sobě to charisma přátelství a my jsme je nedokázali porušit. I když, někdy se přátelství změní v lásku a naopak. Proto si to oba s Petrem, občas připomeneme. Dnes by jim bylo tak odhadem 73 – 75 let. Chtěl by si je vidět Petře?
 
Teď mě napadlo, že jsem vám sliboval veselou příhodu ale nevím, spíše to vypadá, trochu jako poučné a trochu jako erotické. Ale tenkrát to vyznělo tragikomicky. Tak to je jeden střípek z duhové kuličky mládí, jednoho hudebníka Wostruhy, a tedy i můj
Po zveřejnění tohoto příspěvku, jsem se potkal v jednom zahraničním potravinovém kulturním stánku s Darinou Horáčkovic. No, koukala na mne s takovou divnou jiskrou v oku. Poté se nadechla a řekla. „ Jo hezky jsi to napsal ale nevěřím ti to“. Potom něco pište. A hlavně, něco citového, něco srdečního. Něco, o jemnosti pohlavního ladění mládí. Nikdo vám to nevěří. Natož paní ,Zdenková Horáčková.
Jo, jo, tak to všechno bylo. S Petrem jsem prožil prakticky celé mládí, nepamatuji se, že bychom se nějak poškorpili, ale on to má v sobě ve své povaze. Tu vzácnou vlastnost vycházet téměř s každým, dokonce i se mnou. O vlastnostech kamarádů z Orlí osady svědčí následující příběh. Vysvětlím a podělím se s vámi o vzpomínku na toto krušné období mého života . I když to, co vám teď prozradím o mé osobě, není zrovna něco, čím by se člověk mohl chlubit. Ale byly doby, jó, byly doby zlé.
 
Tak si uvařte kafe a jedeme s kopce. V době, kdy jsme kempovali na Třeťáku, dojížděl jsem denně do Malých Svatoňovic. VUD Zdeňka Nejedlého se to pracoviště hrdinů v dobývání uhlí tenkrát jmenovalo. A tak po mém vyučení horníkem jsem tam nastoupil do zaměstnání. Tím jsem plnil občanskou povinnost odvádět státu daně. Ale nastal háček. Ona totiž v jámě nejsou okna a tím pádem tam vůbec nezasvítí slunce, které tramp tak miluje. Proto jsem zvolil tu nejnevhodnější možnost a občas „hodil bulku“, abych mohl s kamarády trávit nezasloužený odpočinek na osadě. Dělník, který dělal bulky, se tenkrát jmenoval bulač a stával se pro stát nebezpečným elementem. Nakonec na to byl paragraf, no a já jsem k němu přidal další paragraf, a sice, narušování pětiletého plánu,, a navíc, jelikož člověk nevydělával, tak se stával příživníkem a na to byl další paragraf. Takže jsem již „vlastnil“ 3 paragrafy, za které byla díra, loch, basa nebo bručírna. Je fajn, že dneska už ty paragrafy zřejmě neplatí, to by asi seděla celá polovina národa. Dneska přece máme podporu v nezaměstnanosti. Mně se díky kamarádům z Orlí osady podařilo vyklouznout, protože mně ani jeden z těch dotazovaných a kvůli mně vyšetřovaných kamarádů neudal. Nehledě na to, že se se mnou dělili celé měsíce o svoji stravu, čili mě živili. No úplně ne, také jsem občas udělal nějaký melouch a drobný obolus dostal. Ale přes to, přese všechno byl jsem příživníkem. Policie mně tenkrát příživnictví neprokázala a za pár měsíců mne čekala vojna. Vyšetřovatelem byl tajnej, policajt Kulda. Nevzpomenu si, jestli jsem náhodou nedostal také do držky, ale to bych si snad pamatoval, né! Prokurátor byl mladý a měl pochopení; zahrál to proto do autu. Musel jsem však ihned nastoupit do práce a do vojny sekat latinu. A ta nás na nějaký čas s Petrem rozdělila. Pamatuji, že mně také jednou navštívil na vojenském útvaru v Trenčíně, kde jsem byl tehdá dislokován (hergot to je blbý slovo). Právě proto že je blbý, tak ho tam nechám. Tak, to je o charakteru těch kluků. A to tenkrát byly doby různé, byly doby i hrůzné, jak by pravil pan Jan Werich. Dodnes jsem jim dlužen. Petr Hofman byl vždy připraven, jako skaut. Toto je příležitost mu poděkovat, protože do dnešního dne jsme o tom nehovořili. Díky Petře a kluci.
Ve věnném městě královen českých L.P. 2015