Pod širákem se synkem II

Pod širákem se synkem II.
Popisovaná doba se týká mého působení v roli manžela jedné pražské slečny, z které jsem čirou náhodou udělal paní. Naše manželství někdy idylické, jindy Italské vydrželo 11 let. V dnešní době nevídané.
To bylo onoho času , kdy vláda věcí tvých se k nám ještě nenavracela a byla dosti vzdálená.
Když na to tak vzpomínám, tak nám co jsme se pohybovali po planetě v maskáčích a kanadách, nepřipadalo bytí nijak jednoduché a snadné. Ne každý tenkrát na kanady a jiné vybavení měl.
Díky pražským „V Kotcích“ se vždy nějaké to maskované zelení dalo sehnat. V Kotcích,
tato pražská ulička pod Václavákem, byla známa u všeho lidu trampského zaměření. Zásobárna vojenského materiálu od 1.světové až po poslední výstřelky ruského vojenského odívání. V roce 1968 nastal rozmach a uvolnění a tak jsme vyrazili za krásami přírody na Berounku, Sázavu, prometli Prokopské údolí v kterém bylo ukryto tajemné místo , kryto železobetonovými vraty. Protiatomový kryt pro vládní VIP. Pro našince se budovalo na ochranu před zářením, metro. Musím ale podotknout, že i ono mělo vrata mohutných proporcí.
To jsem ale odbočil. Měl jsem v té době již malého synka Martina. V roce 1968 mu bylo 5 let. Vůbec se nikdy nesnažil protestovat, když jsem v pátek odpoledne zavelel: „Tak Martine razíme , co ty na to?“. Vždy se mu rozzářily oči a zařval: „Jupííí“. No tak zase moc neřval ale bylo na něm znát že si asi zase užije nějaké dobrodružství. Manželka Olga se na to vždy dívala jako, že moje mysl bloudí úplně někde jinde než u spořádané rodiny. Byla to doba kdy ještě ženy následovaly své muže téměř bez reptání a tak bylo rozhodnuto, že vyrazíme do Krhanic na Sázavě. Byly tam vodácké závody ve sjezdu a slalomu. Měli tam dorazit Královédvoráci a předvést tam svůj um.
Jarda Jakl s Tatrou a vlekem plně naložen loděmi dorazili na místo bez větších problémů.
Jednalo se tenkrát o kvalifikační závody. Koho si pamatuji z mládežnictva ? Ze starších tam byli určitě Beda Vünch s Frantou Nedvídkem, Honza Tauchman, Dušan Erlebach, ten nikdy u ničeho nesměl chybět. No nebudu je všechny jmenovat. Jak tenkrát dopadli na výsledkové listině to je pro mne tabu. Ale šlo stejně o to, dostat děcka a mládež ven z města a dopřát jim zdivočet alespoň na chvilku. To Jarda Jakl dovedl stoprocentně. Do dnešního dne si nepamatuji že by někdo řekl. „ Jardo, děkujeme ti za naše mládí a za spoustu dobrodružství“. Těch hodin práce pro partu, nezpočet. Pamatuji jeho zaujetí pro všechno kolem vodařiny, potápění, jachtingu a nevím v čemž ještě. Nesmím opomenout jeho poklidné provozování Wostruhy na Karlově. Za velice těžkých podmínek.
Tenkrát v Krhanicích jsem zakempoval rodinu kousek pod Krhanickým jezem na levém břehu nedaleko mostu. Až do první noci, byla rodina spokojená. Pro Martina jsem zbudoval u řeky malé koupališťátko a on se v něm rochal. Celkem pohoda Já sleduji závody, Olga cosi vaří a najednou řev. Olga ječí jako siréna za války: „Honzóóó had, dělej něco dělej“. Jakej had prosím tě ,kde? „V bazénku u Martina“. No jo to určitě. Jdu k bazénku v němž si hraje Martin s úhořem. No nebyl to úhoř na sežrání a tak mu bylo jemně naznačeno, že toto koupaliště je soukromé.
Den přešel postupně v noční ševel a šepot Sázavy. Vše pomalu utichá, rybáři bez nálady opouštějí svá skvělá místa kde před tím mumrajem ryby docela braly.
Tak zalézáme do spacáku a chystáme se upadnout do toho příjemného poškubávání končetin.
Ale běda, běda, most u kterého jsme kempovali byl sestaven z vojenských zásob a byl postaven jako náhradní za původní, stržený povodní. Kdo byl na vojně, ví co je mostní železná konstrukce. Výplň vozovky je tvořena dřevěnými pražci a při přejíždění dopravních prostředků vydává zvuk, jako vojenské pásové vozidlo jedoucí po roletě. No, a tak přišlo to, co muselo přijít. Manželka celou noc nezamhouřila oko a ráno odjela vlakem do Prahy. Já si s Martinem užil ještě fajnovou neděli. Teprve potom, potom to byl náš čundr.
A tak jsem si užíval se synkem až do našeho rozchodu v roce 1972 kdy jsme se museli rozloučit na dost dlouhou dobu. Setkali jsme se až zase za dlouhá léta. Ale To je již zase jiná story.
Ze vzpomínek vydoloval Janík Stránský (JaStR)
Ve Dvoře Králové, věnném to městě královen českých
L.P. 2015