Duchové Nového Gréda

Duchové Nového Gréda
Byl krásný den,sobota roku 1962. Ranní směna v práci skončila a já se vydal směrem k domovu a natěšen, že vyrazíme na Grédo. V těch letech se totiž pracovalo ještě v sobotu dopoledne. Den předtím jsme se domluvili s kluky, že když bude solidní počasí, proženeme naše lodě po hladině Tešnovského jezera a taky holky protáhneme cestou na Tešnovskou přehradu.
Jenomže, člověk míní a pánbůh mění. Zbytek celé party měl nějaké záležitosti k vyřízení a tak jsem po příchodu domů sbalil bágl ,vzal pádlo a vyrazil na cestu s tím, že parta dorazí později za mnou. Já měl loď schovanou v bývalém opuštěném Doubravově statku u přehrady. Milan , Míla, Beda a Milena pojedou s loděmi asi po silnici přes Verdek. Tak pochoduji po vlečce z Mandlovek podél zdi n.p. Tiby a zadem kolem koupadla do údolíčka. Jo, oudolíčko, to byl rejd královédvorských dětí a sportovně založených rodičů. Okolo skokanského můstku se jezdilo na saních a jednou jsem se dokonce na sáňkách pokoušel seskočit z můstku. Jak to skončilo? To si dovedete představit. Sáňky na několik kusů, rána do vajíček a tříška v pr…. . Taky se mi vybavila vzpomínka jak jsme s Honzou Odvárkovým na můstku skákali ve třinácti letech na bráchových „prkýnkách“.To se mě vše honilo hlavou při cestě, která mne nyní vedla podél potoka Netřeby směrem na Nové Lesy, kde jsem se stočil trochu na sever , prošel Filířovice a zamířil k Álejím. No, a to už je jenom skok okolo Doubravova statku podél přehrady k ústí Brusnického potoka a mlýnu Sýkorníku, Naproti přes zátoku již vyhlížím Nové Grédo kam mířím.
Dorazivše do campu, usedám k vyhaslému ohništi a tiše rozjímám. Je tu taková těžko definovatelná atmosféra, trochu jako tíseň, nebo něco tomu hodné podobného. Pustím se do shánění dřeva na večerní táborák a stavím stan. Ubytuji se a přemýšlím co dále. Loď přeneseme až později, kdy dorazí ostatní a bude více rukou k transportu lodě. To víte , tenkrát jsem neměl svaly jako dnes.
Rozum pravil počkej, do ničehož se nehrň, někdo to může třeba udělat za tebe. Po průzkumu okolí a zjištění že vše od minula zůstalo na svém místě, začínám připravovat dřevo na večerní táborák. Potom beru kytaru a preluduji, procvičuji prsty na strunách. Začnu „Až ztichnou bílé skály“ potom něco o chatě nad řekou, o lososech v nějakých peřejích, a najednou slyším vzdálené hlasy. Hlasy se přibližují a jsou slyšet i vyšší tóniny, což může hovořit ve prospěch ženského osazenstva tlupy.
Poskočilo mi srdce radostí, protože musím přiznat že nejsem zrovna vlk samotář. Ale v těch letech mi hlas mé milé připadal jako andělský hlas z kůru. Banda dorazila. Najednou bylo veselo, tajemná zákoutí se ukázala méně tajemná a pocit sounáležitosti s lidskou rasou se plně projevil. Míla, Milena, Milan, Beda, Franta, Ivo. Jsou tady. Vítám je s radostí. Rychle lodě na vodu, rychlé večerní stíny se prodlužují, ať ještě stačíme smočit pádla. Jdeme na to. Vyrážíme ze zátoky na hlavní jezero a míříme na Staré Grédo uctít památku kamarádů, opustivších naše strastiplné údolí. Prosíme za jejich duše a samosebou také trochu za naše. A pokračujeme, skoro závodně, kdo dorazí první k peřejím které jsou pod Debrným. Začalo se stmívat, nevyhrál nikdo. Otočit a ostrým tempem zpět do campu. Vjíždíme do zátoky, po pravé ruce mlýn Sýkorník, po levé ruce se již těžko dal rozeznat
náš camp a přece, něco se tam třpytí a probleskují drobné jiskřičky, no jasně. To dorazil Jirka a jako maják nám posvítil na cestu. Díky kamaráde.. Po uvítacím ceremoniálu, nám Jirka vyčetl, že dorazil chvilku po té, co jsme odjeli. No nevadí . Zítra je také den.
Začínáme připravovat večeři. Sem tam nějaký buřt, nějaká konzerva, ale hlavně polévkové kostky Vitany Byšice, hrachová, gulášová a hrachová a zase gulášová a vrchol všeho bochník chleba a špek. Jo špek, ten komouši uměli. Ale nejlíp ho dělal Ivo, na víčku od ešusu. To ho pěkně opražil až křupal mezi zuby a krajícem chleba slastně vytíral misku. Mňam. Milan, ten byl zase v kuchyní vládcem nad lívancema a když měl náladu tak stvořil neuvěřitelnou baštu z brambor. Cmunda, kramfleky na různé způsoby. To jsme vždy čekali, jestli mu nějakej při přehozu na pánvi nespadne na zem a ten byl náš. Trávu, jehličí a různé nečistoty na takovémto kousku obsaženém nebyl čas čistit a bylo zhltnuto i s tím. Nakonec v přírodě je vše čisté, tak jaképak štráky.
Na závěr večera byl zapálen oheň. Oheň očišťující, oheň přátelství, oheň hřející.
Kytary rozezvučí svoje srdce a hovoří o krajích které tak opuštěné jsou, o chatách nad řekou, o dívkách které na nás čekají a již se nedočkají, o stínu lesa tajemném, o tom jak mám rád to děvče za řekou. A pomalu se vkrádá od Zvičiny večerní chlad, který nás nutí otáčet se na zadnici dokola okolo, ne stola ale ohně, toho ohně který hřeje, zamilované dvojice přikryté dekou choulící se do sebe a pomalu se zmenšující a sesouvající se, až téměř ležíce přecházejí postupně do tepla spacáků a blízkosti něžných doteků lidskosti. Toť je večer, to je čas usínání přírody matky země. Slyšíš jak utichá krajina, jak tu štěkne pes, tam se ozve sova, tu pípne pták ve strachu a na vše pokládá svůj plášť ta milosrdná tma. Již není vidět smrt krásných srnců, pištících zajíců chycených liškou či pytlákem. Již není vidět, jak tulák krade sousedovic slepici. Je noc, noc klidu a spící krajiny.
Oheň dohasíná, občas zapraská dřevo a oheň vypustí vodotrysk jisker jako naštvaná lokomotiva. Pozoruji jiskérky které vyletí nad dohasínající oheň a postupně hasnou někde nahoře ve větvích kde končí jejich život. Ale další a další vyletují a následují předchůdkyně a mě se motá hlava, nebo usínám? Asi je to tím. Loučíme se pozdravem:“ Tak zejtra, ahoj.“. Zalézám do spacáku a uléhám k ohni. Dnes je dobrý den. Není třeba stanu, tam kralují děvčata..
Ležím, teplo ohně a spacáku vykonává svoje dílo. Padám, škubu sebou ,tu se cukne noha, upadám do zapomnění spánku. Rozhostilo se ticho. Táborem je slyšet jenom klidné oddychování spících kamarádů. Když tu mě něco vytrhne ze spánku. Nějaký zvuk. Ne zvuk, je to jakýsi šelest či šustění stébel trávy. Pomalu se nadzvednu otočím hlavu k lesu a polilo mě horko a hned na to mi přeběhl po zádech mráz. Nějaké postavy v černých kápích přicházejí – ne přicházejí, to není krok ale jako by se vznášely na stéblech trávy. Přikrčím se ve spacáku a skulinkou sleduji co se bude dít. To přece nemohou být lidé. Řada postav pomalu dorazila k dohasínajícímu ohni a první se rozsadily okolo ohně. Další, na které nezbylo místo u ohně postávají, nebo spíše vznášejí se v pozadí. Někdy se až rozplývají v temnotě. Mám strach, není to strach ze smrti ale z neznámého. Škvírou ve spacáku toho moc nevidím a tak se osměluji a škvírku mírně pootvírám. Je ticho, no úplné ticho není, je slyšet jakési mumlání, možná brumlání, ale slova to nejsou. Slova to nejsou ,ale já jako bych rozuměl co říkají, možná neříkají, ale jako myslí. Jako by mluvily o řekách, horách, skalách o tišinách a peřejích na řekách, něco jako by zpívaly. Celej jsem se klepal, zimou ale ne , na to jsem byl až moc zpocenej. To mohlo trvat tak asi hodinu. Najednou vstal ten největší. Polilo mě ještě větší horko. Poslední jiskérky ohně ozářily jeho tvář ,ale tvář to nebyla, díval jsem se do tváře s prázdnými očními důlky, trochu popelavé , ale přátelské . Krev mi zase začala pomalu proudit v žilách. Podíval se směrem ke mně a pokýval hlavou. Poté pokynul cípem rukávu, tam kde byla asi ruka. Gesto vypadalo , jako když Vinnetou pokyne Old Shatterhandovi a společenství se rozplynulo.
Cítím jak se mnou někdo cloumá vyskočím ,posadím se a Milena mi říká :„Jak chceš dlouho spát?“ Já koktám a slyším se jak říkám :„ Viděli jste to“? „ Co jsme měli vidět?“ Já již plně probuzen vím, že by mi to stejně nevěřili. Ještě ulehám, otáčím se na druhý bok a vím, že mě navštívili Staří Novogréďáci. Jenom mě, ale opravdu, jenom mě. Tak ahoj duchové našich předchůdců.
 
Podle vyprávění Petra (Bochni) Hofmana Napsal JaStR.
 
Recenze Zdeněk Horáček